V roce 1859 bylo na pražské radnici rozhodnuto, že se na letenské pláni, která byla majetkem obce, zřídí sad se stinnými promenádami.
První pokus se založením sadu se na Letné nepodařil. Vysázené stromky tam pro nedostatek vody hynuly. Proto na jaře roku 1860 nastalo na pražské radnici složité dumání, jakým způsobem by se to dalo udělat, aby vysázené kultury zde měly dostatek vláhy. Na Letné byla v té době jenom jediná studna, která ovšem k tomuto účelu stačit nemohla. Musela by se nejprve prohloubit, ale ani od tohoto opatření si na radnici mnoho neslibovali. Vody zde bylo málo.
Pozornostproto byla obrácena k Vltavě. Běželo jen o to, jakým způsobem čerpat vodu z Vltavy, aby se s ní mohl zavlažovat vysázený sad na Letné. Odborníci navrhovali různá čerpadla, zdvihadla a všelijaké tlakostroje. Radnice všechny tyto návrhy pečlivě prozkoumala, ale výsledek tohoto zkoumání nebyl nijak povzbuzující. Ukázalo se, že mnohá tato opatření jsou jednak velmi nákladná, a co víc, velmi nepraktická.
Pražská obec tak stála před záhadou, s níž si ani technický odbor nevěděl dobře rady. A tu, skoro jako na zavolanou, se přihlásil hasičský mistr, nebo jak se dnes říká, velitel hasičského sboru, pan Lamer, který navrhoval, aby se voda na Letnou hnala z Vltavy stříkačkami. Radniční konšelé poněkud ustrnuli nad jednoduchostí i praktičností návrhu hasičského mistra. Bylo to jaksi proti zvyklosti, aby obyčejný hasičský mistr měl více rozumu než slavné konšelstvo, ale nebylo vyhnutí. Nápad pana Lamera byl nejen praktický, ale i velmi laciný. Obec nemusela do tohoto podniku skoro nic investovat.
A tak se stalo, jak pan Lamer navrhoval. Na úpatí Letné byla postavena hasičská stříkačka, do Vltavy zapuštěna šest stop dlouhá sací roura a přes celý letenský svah položena hadice dlouhá 324 loket. Stříkačku, tehdy ještě ruční, uvedli do pohybu dva muži a za několik minut mohutný proud vltavské vody zaléval skomírající sazenice v budoucím letenském sadě.
Pan Lamer se domníval, že je slavným mužem. Ale jeho triumf se stříkačkou netrval dlouho. Záhy se ukázalo, že toto zavlažování letenského sadu má takové vady a potíže, že muselo být od něho opět upuštěno. Přihlásil se inspektor městských vodovodů Božek, který zatím sestavil velký čerpací aparát a hnal vodu z Vltavy vzhůru železnými rourami. Voda na výšině byla pak všemi směry rozváděna hliněnými rourami do vodojemů, odkud byla nabírána k zalévání kultur.
Ale i tento způsob, obstarávaný pouze lidskými silami, byl prohlášen za prozatímní, a na radnici bylo usneseno, že příštím rokem se místo něho pořídí velký aparát sací a zdvihací, jímž vznikající sad na Letné bude zachráněn před zánikem.
První pokus se založením sadu se na Letné nepodařil. Vysázené stromky tam pro nedostatek vody hynuly. Proto na jaře roku 1860 nastalo na pražské radnici složité dumání, jakým způsobem by se to dalo udělat, aby vysázené kultury zde měly dostatek vláhy. Na Letné byla v té době jenom jediná studna, která ovšem k tomuto účelu stačit nemohla. Musela by se nejprve prohloubit, ale ani od tohoto opatření si na radnici mnoho neslibovali. Vody zde bylo málo.
Pozornostproto byla obrácena k Vltavě. Běželo jen o to, jakým způsobem čerpat vodu z Vltavy, aby se s ní mohl zavlažovat vysázený sad na Letné. Odborníci navrhovali různá čerpadla, zdvihadla a všelijaké tlakostroje. Radnice všechny tyto návrhy pečlivě prozkoumala, ale výsledek tohoto zkoumání nebyl nijak povzbuzující. Ukázalo se, že mnohá tato opatření jsou jednak velmi nákladná, a co víc, velmi nepraktická.
Pražská obec tak stála před záhadou, s níž si ani technický odbor nevěděl dobře rady. A tu, skoro jako na zavolanou, se přihlásil hasičský mistr, nebo jak se dnes říká, velitel hasičského sboru, pan Lamer, který navrhoval, aby se voda na Letnou hnala z Vltavy stříkačkami. Radniční konšelé poněkud ustrnuli nad jednoduchostí i praktičností návrhu hasičského mistra. Bylo to jaksi proti zvyklosti, aby obyčejný hasičský mistr měl více rozumu než slavné konšelstvo, ale nebylo vyhnutí. Nápad pana Lamera byl nejen praktický, ale i velmi laciný. Obec nemusela do tohoto podniku skoro nic investovat.
A tak se stalo, jak pan Lamer navrhoval. Na úpatí Letné byla postavena hasičská stříkačka, do Vltavy zapuštěna šest stop dlouhá sací roura a přes celý letenský svah položena hadice dlouhá 324 loket. Stříkačku, tehdy ještě ruční, uvedli do pohybu dva muži a za několik minut mohutný proud vltavské vody zaléval skomírající sazenice v budoucím letenském sadě.
Pan Lamer se domníval, že je slavným mužem. Ale jeho triumf se stříkačkou netrval dlouho. Záhy se ukázalo, že toto zavlažování letenského sadu má takové vady a potíže, že muselo být od něho opět upuštěno. Přihlásil se inspektor městských vodovodů Božek, který zatím sestavil velký čerpací aparát a hnal vodu z Vltavy vzhůru železnými rourami. Voda na výšině byla pak všemi směry rozváděna hliněnými rourami do vodojemů, odkud byla nabírána k zalévání kultur.
Ale i tento způsob, obstarávaný pouze lidskými silami, byl prohlášen za prozatímní, a na radnici bylo usneseno, že příštím rokem se místo něho pořídí velký aparát sací a zdvihací, jímž vznikající sad na Letné bude zachráněn před zánikem.
(kp, hasicskelisty.cz, foto: arch.)
Email
Tisk
