Zvláštní označení osob zaměstnaných při ohni se vyskytuje v Praze prvně v guberniálním nařízení z roku 1826.

Aby se totiž při ohni nikdo nemohl vymlouvat, že nezná řiditele (velitele) hašení ohně, měli komisaři městského hejtmanství červené a bílé kokardy, magistrátní úředníci černé a žluté fábory nebo stuhy. K řízení stříkaček určení cechovní členové nosili na klobouku bílé stuhy.

Členové gardy, kteří vykonávali hasičskou službu, byli oblečeni po vojenském způsobu, jak můžeme vidět na našem obrázku.

Když roku 1853 byl položen základ k zřízení stálého hasičského sboru, nosili cvičící hasiči, v počtu 30, na ramenou odznak, aby se rozlišovali od těch, kteří skutečnou službu hasičskou nekonali. Za velitele Lammra dostalo mužstvo nové oblečení po vzoru vojenském.

To sestávalo z plechové přilby, tmavě zeleného kabátu, šedých kalhot soukenných, pláště stejné barvy, režné blůzy a kalhot. Dále obdržel každý hasič šněrovací střevíce, 2 košile, 2 podvlékačky, na co si připlácel denně 3 krejcary k. m. První uniforma byla zaplacena z obecních peněz, výměna a doplňování obleku obstarávalo se z peněz mužstva.

Zpočátku, kdy členové sboru hasičského byli zároveň metaři, vykonávali tento svůj mimořádný úkol v režném obleku s přilbou na hlavě.

Roku 1864 bylo hasičstvo opatřeno lepším a pohodlnějším oděvem. Barva kabátu, kalhot i čapek byla tmavozelená, kabát byl podle vzoru vojenské blůzy, kalhoty měly střih kalhot polských a byly přizpůsobeny k přehrnování přes okraj holínek. Čapka měla vodorovný štítek dle francouzského vzoru. Mimo to mělo mužstvo dlouhý šedý plášť.

Od roku 1895 měli členové hasičského sboru oděv, který je na našem obrázku. Plášť zůstal i na dále tmavošedé barvy s bílými knoflíky a červeným lemováním.